Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Intro do světa asijské kinematografie

28. 06. 2013 11:22:53
Kvalitní asijská kinematografie se k nám dostává hrozně málo. Škoda. Z Asie pochází nejlepší romance, jaké znám, nejlepší film v žánru „psycho“ a nejzvláštnější filmy, jaké znám (například úpírská Žízeň nebo lehce hororoidní verze Jeníčka a Mařenky). Všeobecně tvoří Asijci výborné filmy o přátelství, vztazích, radosti ze života a pocitech.

Klikněte na název filmu, dostanete se trailer nebo hudební video (OST).

Jižní Korea
Jihokorejci jsou mistry emocí. Dokáží je dostat téměř všude. Extrémní příklad. Viděli jste Zachraňte vojína Ryana? Vybavujete si scénu vylodění spojenců v Normandii? Jihokorejské Bratrstvo války má většinu filmu ještě větší dynamiku, ještě větší švih a drsnost. Přesto tento film z korejské války není až primárně o válce samotné, ale o vztahu dvou bratrů. Končí tak, že člověku tečou slzy. Neuvěřitelné. Standardně však Korejci pracují s emocemi u žánrů, ve kterých se to hodí víc. Jejich romance z emocí přímo žijí. Pocity diváka přitom umocňuje, že asijský film může skončit jakkoli. Ústřední dvojice spolu může žít šťastně až do konce svých dnů, ale klidně může kdokoli z ní (nebo oba) zemřít (být zabit, popraven, atd.). Nebo se mohou prostě „nepotkat“. Pokud dopředu nešprtáte obsahy na Wikipedii, nevíte to (a pokud si vybíráte dobré filmy). To činí pocit sledování asijské kinematografie ještě intenzivnější.
Nejlepší romance vůbec, jakou znám, je jihokorejský A Moment to Remember. Něco neuvěřitelně silného. Posaďte se k tomu s drahou polovinou nebo sami, každopádně však se zásobou papírových kapesníků. Nádherná love story, ale strašně smutná. Zhruba v polovině začne mít člověk k očích slzy, které většinou vydrží až do konce.
„Jsme v nebi?“
„Ano.“
Další extrémně silný a výborný film, je The Classic. Nejlepší film, v mém soukromém šuplíku „klasická romance“. Dva příběhy (matky a dcery) vyprávěné souběžně. Je Jin Son v excelentní dvojroli. Film dodávající slovu „déšť“ nový rozměr.
Sledovatelných romancí existuje v Jižní Koreji hromada. Například film, jehož název nemám upřímně rád a na jehož začátek jsem si musel trochu zvykat, Milionářova první láska, obsahuje v mých očích jeden z nejněžnější příběhů lásky, jaký znám. Nebo Il Mare, který remakovali v USA jako Dům u jezera. Nebo ...ing.
Zajímavé na Jižní Koreji jsou také thrillery. Drsnější, rychlejší, ostřejší a přímočařejší, než například nám známá mainstreamová tvorba. A samozřejmě - opět to může skončit jakkoli (takže občas docela smutně). Příklad. Vyloženě agresivně atraktivní film je Sseom. Detail na omámenou tvář dívky lapající po dechu. Pokropenou kapkami krve. Následně čas teče zpátky a my se dostáváme 24 hodin před onen okamžik. Mladá televizní moderátorka se právě úspěšně nastěhovala do nového bytu a žije svůj den ještě jednou. V určitých okamžicích má však záblesky déjà vu. Dochází jí, že vidí okamžiky, které se stanou. Bojuje, aby se nestaly. Jiný žánr, ale podobný styl filmu nabízí The Thieves (Zloději). Kdo chcete, tady jsem je nedávno rozebral a porovnal s podobným americkým snímkem.
Ještě jeden příklad - The Scarlett Letter. Detektiv vyšetřující vraždu. Podezřelým je atraktivní žena. Detektiv sám je, řekněme to slušně, takový macho. Má ženu a milenku, obě jsou těhotné. Nakonec se děj překlápí úplně jinam (naprosto šílená, krutá, nezapomenutelná a z filmařského hlediska doslova geniální situace v závěru filmu) a my zjišťujeme, že to, kdo je vinen, není vlastně vůbec důležité.
Samostatnou kapitolou jsou jihokorejské seriály. Viděl jsem jich zatím jen pár. Mohu doporučit Secret Garden (romantika, lehce pohádkový prvek), Boys Over Flowers (zjednodušeně trochu drsnější moderní Popelka) a historický Sungkyunkwan Scandal, obsahující prvek dívky nastupující v převlečení na školu, do které je ženám pod trestem smrti vstup zakázán (název Sungkyunkwan je nepřeložitelný, jedná se o název university – mimochodem nejstarší v Asii a jen o 50 mladší, než naše Karlova univerzita). Jihokorejské seriály mají v průměru 20-25 přibližně hodinových dílů. Jsou super, ale strašný žrout času ☺.
Mnoho jihokorejských filmů má společné jedno. Tvůrci vezmou příběh, který, kdyby ho například zpracovali v USA, byl by to trapas, kravina, kýč, blbost na n-tou a oni to dokáží zpracovat tak, že to není trapas, ani kravina, ani blbost na n-tou a ještě se to človeku líbí. Nevím, jak to dělají. Občas lidé v komentářích na ČSFD vyjádří názor ve smyslu, že slovo “kýč” právě dostalo nový rozměr (přičemž hodnotí film maximálně).
A ještě jedno dílo, které nemohu ignorovat. První skutečně asijský film jsem viděl před pěti lety a jednalo se o jihokorejský Oldboy. Totální psycho. Minimum krve, ale nesmírně kruté. Scéna, kdy se chce člověku zvracet, není vyvolána brutálním násilím, ale prostým faktem, že si dívák (a hlavní postava) uvědomí souvislosti (následně hlavní postava padne na kolena, prosí, žebrá, dělá ze sebe psa (!) – a vy jí absolutně rozumíte a zřejmě byste na jejím místě nejednali jinak). Byl jsem doma sám, film skončil, já seděl, zíraje na gauči a následně se musel vypovídat alespoň na blogu. Quentin Tarantino prý tomuto filmu udělil jako předseda poroty v Cannes ovace ve stoje a následně prohlásil, že toto je tarantinovštější, než všechny filmy, co on kdy natočil, dohromady.
Dobrých jihokorejských filmů je mnoho, tady jsou seřezeny všechny, které jsem hodnotil a komentoval na ČSFD. Jen filmů s maximálním hodnocením, je tam přes dvacet.

Japonsko
V porovnání s Jižní Koreou, která je emocionálně tak silná, až se jí člověk může „přejíst“ (a proto doporučuji dávat si po skutečně silném jihokorejském filmu měsíc pauzu), je japonská kinematografie všeobecně komornější. Jednodušší. Osobnější. Jako kdyby jednoduchost krásy, kterou Japonci obdivují při sledování kvetoucího stromu, přenesli do filmu. Japonské romance jsou žánrově často velmi „čisté“. Skuste film (pozor – ne seriál!) Midnight Sun (originální název Taiyo no uta). O dívce, která má vzácnou kožní nemoc, nesmí na slunce a pouze přes okno sleduje kluka, který se jí líbí. Toto se líbí každému. Nebo Be With You, které je pro mě i přes nedokonalosti stále kánonem čistoty japonských romancí (jaké by to bylo, kdyby se maminka mohla na šest týdnů vrátit?).
"Žila jsem tu jako jeden z nás tří?"
"Ano."
"Ale proč je tu všechno tak špinavé?"
Nebo Soumračný samuraj, dílo geniálního režiséra Yôji Yamady (v době vzniku filmu bylo Yamadovi 71 let, jednalo se o jeho přibližně sedmdesátý film, první samurajský film a první nominaci na Oscara). O samuraji, který měl dvě malé dcery, starou matku, netoužil bojovat a jediné, co chtěl, bylo sledovat, jak jeho dcery rostou. Velmi reálné, velmi lidské a s barvami, kterou jsou při celkové špinavosti a ušmudlanosti filmu neuvěřitelně krásné. Zapomeňte na Posledního samuraje s Tomem Cruisem. Toto ze ze stejného období, ale příběhově úplně někde a kvalitativně minimálně o dvě třídy výš!
Japonská kinematografie dokáže být velmi hravá a „lehká“. Film na téma „banda dívek založí ve škole kapelu“ by například standardně v USA skončil na soutěži, kde dívky vyhrají první cenu. V Japonsku skončí film na školní přehlídce, kde o soutěžení vůbec nejde, ale podstatná je čirá radost ze hry (Swing Girls nebo Linda, Linda, Linda).
Samostatnou kapitolou je japonský humor. Very, very, crazy. Bláznivý na hranici (případně za hranicí) nám pochopitelného. Extrémní příklad je seriál Hana Kimi. Dvanáct dílů po třičtvrtě hodině (japonské seriály mají 6-12 dílů). Nikdo není normální, některé postavy jsou zcela šílené, na realistično se zde nehraje. Ale. Pokud to vše přijmete, budete se super bavit. Dopředu upozorňuji, že i lidé na japonskou kinematografii zvyklí, potřebují čas na adaptování se.
Další zajímavostí je, jak vznikají scénáře k některým filmům. Často se jedná o adaptaci mangy nebo anime seriálu (za možná nejlepší adaptaci anime do filmu, je považován samurajský Rurouni Kenshin). Pokud je anime úspěšné, vznikají často stejné filmy nebo seriály v různých zemích. Mnohá díla mají verze v Japonsku, Číně, Jižní Koreji a na Taiwanu a na diváku je,aby si prolustroval komentáře a hodnocení na ČSFD a zjistil, které verze má nejvyšší rating (například u jihokorejských seriálů zmíněné Boys Over Flowers, mají japonská a korejská verze podobná hodnocení, ale jihokorejská je v komentářích lidmi, co viděli oboje, považována za trochu lepší). Scénáře však mohou vzniknout ještě jinak. Existuje například šestidílný seriál Koizora, který vznikl tak, že v roce 2005 napsala dívka jménem Miko na svém mobilním telefonu pravděpodobně autobiografickou povídku a zavěsila ji na web, ze kterého si lidé stahují povídky pro mobilní telefony. Přečetlo si ji 10 miliónů lidí. Následně vznikla manga, kniha, film a seriál, který jedna japonská televize odvisílala v prime time. Víc jsem psal tady (seriál má výšší hodnocení na ČSFD, než film). Autorka předlohy stále zůstává v anonymitě. Nebo. Existuje film Train Man o typickém počítačovém nerdovi (pokud náhodou nevíte – nerd je výraz pro člověka, jenž dovede komunikovat jen uvnitř své komunity), který v metru, částečně nechtěně, ochrání elegantní dívku před opilcem. Ta mu následně ze samé vděčnosti pošle jako dárek dva značkové šálky Hermes (pár šálků Hermes stojí v průměru 300-700 dolarů). On nikdy nerandil. Neví, jak naživo komunikovat s dívkou. Má jen mlhavou představu, co by s ní měl dělat. V zoufalství požádá online o pomoc. Vznikne skupina stejně internetově postižených lidí, která mu více méně užitečně radí, jak postupovat a každý večer si sedá k monitoru, aby se dozvěděla zprávy o aktuální situaci. Už tento prvek je značně originální a tvůrci filmu z něj vytěžili maximum. Zajímavé však navíc je, že prý kdesi na webu stále existuje stránka s touto původní komunikací. Následně podle ní vznikla kniha, film a seriál (film má vyšší hodnocení, než seriál). Skuteční hrdinové příběhu si prý knihu koupili, líbila se jim a vyjádřili se, že jsou stále šťastni a stále spolu.
Japonských výborných filmů je strašně moc. Mnou ohodnocené na ČSFD, tady. Jmenovitě ještě zmiňuji romantický Heavenly Forest, oscarové Okuribito a smutně pohodové Kikujiro (oba poslední filmy s hudbou od Joe Hisaishiho). Blog o filmu Kikujiro. Další samostatný, značně nadšený, blog jsem věnoval šílenosti pod názvem Love Exposure (po prvním shlédnutí jsme se s dcerou shodli, že něco podobného jsme do té doby neviděli a pochybujeme, že kdy uvidíme). V poslední době se mi velmi líbila málo známá a komorní Tokyo Girl. Příběh o mobilním telefonu, který propadne ze současnosti do roku 1912 a přes který si jeden chlapec a jedna dívka mohou telefonovat, je překvapivě originální, citlivý a výborný.
Zcela pomíjim Akira Kurosawu, od kterého mám asi osm filmů, zcela pomíjím anime (mám všechna DVD od Haiaa Miyazakiho a skoro všechna od studia Ghibli - to samé například Makoto Shinkai). Moje hodnocení japonských filmů na ČSFD.

Krátké odbočení. Asijská kinematografie se často vyznačuje citlivým, pomalým plynutím děje. Je třeba si zvyknout. Také je poměrně konzervativní. Polibek je maximum, co obvykle ve filmu vydíte. Pokud se objeví oblaka, tak to pravděpodobně byl sex. Na druhou stranu, když už se erotika objeví, je úplně jiná, než jsme zvyklí. Buď vyloženě šokuje otevřeností (některé filmy Takeshiho Kitana), nebo je vyloženě „umělecká“ (být umělecký asi není cílem, ale na mě to tak působí) nebo nevidíme ani jedno odhalené ňadro, ale přesto je erotika zobrazená tak, že jsem například u filmu Norské dřevo zvažoval, zda na něj upozorňovat svoji patnáctiletou dceru. Zaujal mě film Jeny & Juno (pokud vás napadá americký film Juno, tak ano, toto je o dva roky starší, stejný začátek, ale nakonec to vypálí úplně jinam a scénáristka amerického Juno tvrdí, že toto ani neviděla), který je natolik „otevřený“, že ho původně v Jižní Koreji chtěli spřístupnit až od osmnácti let. Mě se osobně tento film líbí proto, že je mnohem realističtější - oba jsou v patnácti ještě děti a klukovi, který si o přestávce utírá slzy na záchodě, jeho pocity prostě věřím.

Čína a Taiwan
Rovnou přiznávám, že jsem těchto filmů viděl asi jen třicet, takže mám určité mezery. Je to zase něco jiného, než Jižní Korea nebo Japonsko. Za poslední rok dva se mi například několikrát opakovaně stalo, že jsem si po shlédnutí řekl: „Přesně na toto jsem měl náladu!“ Nostalgické, melancholické, optimistické, citlivé, občas artovost. Jeden z těchto filmů je například hongkongská Isabella. Stárnoucímu policistovi v Macau, o jehož charakteru a počtu aktuálních milenek by mohlo být zajímavé diskutovat, se přede dveřmi objeví mladá dívka se slovy, že je její otec, matka zemřela a ona ho potřebuje, aby jí pomohl najít ztraceného psa. Isabella se jmenuje ten pes, jmenovala se tam matka dívky a jmenuje se tak ve skutečnosti i herečka v hlavní roli (Isabella Leong). Příběh dvou lidí, hledajících cestu k sobě. Citlivé, překvapivě i místy docela zábavné, vážné. Stejný pocit jsem měl u japonsko-čínské The Longest Night in Shanghai. Japonský vizážista toulající se nočním městem ve společnosti místní taxikářky. Dva lidé, kteří se neznali, ani si nerozuměli, ale velmi se potřebovali.
„Miluješ mě?“
Samostatným fenoménem v Číně je režisér Zhang Yimou. U nás známé filmy jako Klan létajících dýk, Hrdina nebo Kletba zlatého květu. Jenže on točí i filmy úplně z jiného soudku. Naprosto úžasná je v mých očích například Cesta domů – příběh začínající jako černobílý v současnosti, když se mladý muž vrací do rodné vesnice, protože mu zemřel otec a je třeba ho přenést z nemocnice ve městě - aby se překlopil do barvy a vyprávění o tom, jak se oba rodiče seznámili. Poezie. Podobný pocit jsem měl z Nikdo nesmí chybět. Totálně zapadlá vesnická škola, do které přijde na záskok velmi mladá dívka. U tohoto filmu oceňuji (kromě toho, jak je udělán a faktu, že Zhang Yimou použil do všech rolí neherce, kteří se navíc jmenují stejně jako ve skutečnosti a mají stejné povolání, jako ve skutečnosti) odvahu režiséra. Čína je zemí, která se snaží ukazovat v co nejlepším možném světle. Do toho přijde režisér s filmem o tom, že každý rok z důvodu chudoby, opustí jeden milión čínských dětí školu a začne pracovat. Zhang Yimou je v pozici, kdy si to může dovolit, ale přesto je extrémně odvážné, ukázat svoji zemi takto.
Výše zmiňovaná nostalgie funguje i v taiwanském Secret. Romance, spousta super klavírní hudby a reálné tajemství, které nesmí být vysloveno a které divák neví (je to dost slušně zamaskováno). Nadšený blog jsem napsal zde. Doporučuji video s tímto klavírním soubojem (oba protagonisté takovéto duely dělají i naživo). Jay Chou je zpěvák a hudební skladatel. Napsal scénář, film zrežíroval, zahrál hlavní roli a všechny své klavírní party, nazpíval závěrečnou skladbu k titulkám. To vše v 27 letech!
Další čínský film, který nadchl, je historický Red Cliff (Chi Bi). Upozornění. Originální film je dvoudílný (první část 2008, druhá 2009), více než čtyřiapůlhodinový, dohromady obsahuje pouze tři bitvy (na začátku, uprostřed, na konci) a vše mezi tím je stategie a diplomacie (a režisér John Woo – např. Mission Impossible II). Skutečný velkofilm, který se líbil mě, dceři i manželce. Velmi, velmi zajímavé, výborné. Do evropské distribuce se dostala verze, která má cca dvě hodiny dvacet, pod příšerným názvem Hořící pobřeží (správný název by byl Rudé útesy) a kterou dobrovolně vidět nechci, neboť po sestříhání vznikl bohoužel pouze standardní akční film (vyhozeny byly právě převážně neakční pasáže). Jedná se o skutečnou historii. Rok 208, období Tří říší a jedna z nejvýznamějších bitev čínské historie – bitva u Rudých útesů. Film se značně přesně drží faktů (brzy po bitvě byl o události napsán román), až do detailů o charakterech postav a změnách počasí. Originální DVD s anglickými titulky se mi povedlo koupit ve Vídni.
Pro milovníky asijské kinematografie taky doporučuju snímeček About Love. Tři režiséři, tři do jisté míry provázané půlhodinové filmy odehrávající se v Tokiu, na Taiwanu a v Shanghaji, tři dvojice, které si rozumí jen částečně, neboť jeden mluví japonsky a druhý čínsky. Nejvíc se mi líbil první a třetí film.
Mnou viděné čínské, taiwanské a hongkongské filmy.

Druhé odbočení. Pro asijskou kinematografii je časté "míchání žánrů". Typický příklad je romance, říznutá hororem a komedií - Spellbound. Lidé, kteří něco podobného vidí, jsou občas sklamáni, protože očekávají horor a on to ve skutečnosti čistokrevný horor není.

Závěrm. Pod pojmem Asie se mezi kinofily nejčastěji míní kinematografie z Japonska, Číny a Jižní Koreje. Z jiných zemí bych upozornil na mongolskou Jeskyni žlutého psa (příběh jedné holčičky), vietnamské povídkové Three Seasons a thajský válečný Bangrajan.
Vyloženě nevyhledávám krimi nebo gangsterské příběhy, ani kung-fu filmy. Samozřejmě by se dala napsat recenze i na tyto žánry, já však vnímám asijskou kinematografii svým vlastním pohledem :).

Autor: Jiří Ščobák | pátek 28.6.2013 11:22 | karma článku: 9.43 | přečteno: 1195x

Další články blogera

Jiří Ščobák

Fotografie: Motýli v botanické zahradě v Tróji jsou krásní, ale ...

Velikonoční sobotu byl druhý den otevření výstavy exotických motýlů v pražské Tróji. Ideální místo pro pár atraktivních fotografií.

7.4.2015 v 16:06 | Karma článku: 11.71 | Přečteno: 356 | Diskuse

Jiří Ščobák

Problémy se sociálkou? Lidé prostě nejsou dost dobří

Dopředu říkám, že se nikoho nezastávám, ani nekamenuji. Nicméně vyskakují mi před očima známé situace. Organizuji jistý poměrně rozsáhlý projekt. Vysvětlit ho, zabere víc, než hodinu a stejně to nestačí. Občas v nějaké firmě sedím s člověkem z vedení, řekněme členem představenstva a s jeho zaměstnancem, řekněme manažerem marketingu. V takových situacích opakovaně registruji jednu věc - lidé na vyšších pozicích myslí rychleji a přesněji chápou vyslovené. Problémem lidských společností je, že lidé, kteří rozhodují o tom, zda dítě v určitém případě z rodiny odebrat či neodebrat, nedosahují kvalit členů představenstva.

29.1.2015 v 10:14 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 410 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Jan Matuška

Miloš Zeman recenzuje knihy - Díl první: Ústava České republiky

Moji milí občané, tedy vy, co jste mne volili. Už několikrát a opakovaně jsem byl svědkem toho, jak novinářská žumpa a Sörösem placená lumpenkavárna nařkli mé voliče z primitivnosti a nevzdělanosti.

25.7.2017 v 17:37 | Karma článku: 11.47 | Přečteno: 225 | Diskuse

Karel Sýkora

Plastický chirurg na dovolené... :-)

Miroslav Kemel je český karikaturista a písničkář. Živí se tvorbou kreslených vtipů. První vtip mu otiskli v deníku Práce v roce 1987, v roce 1989 publikoval v Dikobrazu.

25.7.2017 v 17:28 | Karma článku: 4.82 | Přečteno: 120 |

Jiří Borový

S07E02: Stormborn - 40 %

Tak jsem včera čekal na osmou hodinu, abych se podíval jako ostatní normální lidé, kteří neponocují, na další díl seriálu Hra o trůny.

25.7.2017 v 9:21 | Karma článku: 6.55 | Přečteno: 261 | Diskuse

Dana Emingerová

Klavír? Nutit nebo nenutit děti hrát?

Věřte tomu nebo ne, ale po čtvrtstoletí pauzy jsem propadla klavíru. Dokonce se doma o něj pereme. Tedy já a mí tři synové... Ovšem i u nás to zpočátku vypadlo, že hudební výchova dopadne bledě a bude se opakovat rodinná historie.

25.7.2017 v 9:09 | Karma článku: 16.30 | Přečteno: 280 | Diskuse

Karel Sýkora

Je spoluzodpovědný za stav občanské společnosti... :-)

Miroslav Kemel je český karikaturista a písničkář. Živí se tvorbou kreslených vtipů. První vtip mu otiskli v deníku Práce v roce 1987, v roce 1989 publikoval v Dikobrazu.

25.7.2017 v 8:01 | Karma článku: 7.01 | Přečteno: 105 |
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1371
Pocházím z Prahy, od roku 1993 žiju na Slovensku. Mám ženu a 3 dcery (16, 6, 6). Pracuju v médiích, aktuálně ve vlastní malé firmě. Od roku 1988 tancuju a učím tancovat square dance (hodně moderní forma amerických country tanců). Miluju cestování, fotografujeme. Když můžu a je na to čas, plavu, šnorchluju, jezdím na kánoi, dělám turistiku a hraju rekreačně frisbee. Zbírám akvarijní rostliny, stolní deskové hry a dobré filmy (viz. moje komentáře na ČSFD). Baví mě archeologie, historie, evoluce, zoologie a etologie. Od roku 2006 bloguju na www.scobak.blog.sme.sk a od roku 2014 také na dennikn.sk/autor/jiri-scobak/.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.